Psalo se září roku 2012. Mia se mi málem schvátila. Z trávy musela na dietu do výběhu, kde tráva nerostla. V té době byla ještě jedináček. Jakmile někoho slyšela na dvoře, začala řehtat a chtěla pozornost. Začala jsem mít strach, aby do té doby naprosto bezproblémová kobyla se nenaučila nějaké zlozvyky. To bych byla vážně nerada.
Aby se tak nestalo, začala jsem ji hledat parťáka/parťačku, který by byl ve výběhu s ní, dělal by jí společnost a já zároveň měla druhého miniponíka do party na sbírání zkušeností.
Představu jsem měla jasnou. Chci valacha a nejlépe strakáče. 

Projížděla jsem inzertní servery jako je bazoš a equichannel a do oka mi padla černá kobylka jménem Carmen.

„No dobře, valach to není, strakatá taky není", ale něco uvnitř mi říkalo, že je to ono, to co hledám. Na inzerát jsem odepsala, slovo dalo slovo a já v pátek 7.9.2017 vyrazila s taťkou a s hengrem se na Carmuš podívat s tím, že když nenajdu nějakou vadu, která by mně vadila, tak si ji hned koupím a odvezu.

Upřímně nevím, co bych musela najít za vadu, abych si ji neodvezla laugh

 

Ještě zde musím zmínit, že na inzerátu byly fotky z jara, kdy absolvovala svod a byla to krásná hubená kobyla. Na podzim po režimu 24/7 z ní byla tloustá koule. Ale majitelka mně poslala její aktuální foto, takže jsem věděla do čeho jdu. Hledala jsem společníka k Mie do výběhu na dietu, její nadváha, resp. obezita stupně 10 tedy překážkou nebyla.

Carmen v té době bydlela v krásné přírodě nedaleko Broumovských skal. Po příjezdu na místo, kde ošetřovatelku dělala známá ze střední školy (jak je ten svět malý), jsem si ji odvedla z pastviny, vyčistila a šla podepsat kupní smlouvu. Pak už jsme si ji jen naložili a frčeli domů. Po cestě jsme se stavili na benzince, kde jsem ji zkontrolovala. Byla chudák celá zpocená, jak byla nervózní. Sama, bez stáda a ještě v uzavřených prostorách. Což jak jsem později zjistila, jí moc dobře nedělá.

Po příjezdu domů jsem je celá šťastná začala s Miuš seznamovat. Carmen jsem pustila k Mie do výběhu. Ta stála a jen koukala, za to Mia se rozhodla, že s tou ošklivou černou koulí ve výběhu nebude, že jí ohradník pod elektrikou nevadí. Rozeběhla se a ohradník protrhla.
Seznámení ve výběhu se nepodařilo. Miu jsme odchytili a odvedli je obě do svého boxu. I když byli zvlášť, boxy byly vedle sebe a mohli se seznamovat a oňuchňávat.

 

Když už byli v boxe, můj taťka prohlásil památnou větu:

„Tohle bude hraběnka"

 

Bohužel se mu předpověď moc nepovedla a Carmuška se ukázala spíše jako pěkný prase. Kýbl s vodou vesele převrhovala, v boxe takový bordel, že to bylo celé navyházení, o válení ve výběhu v bahně ani nemluvím laugh Nevím, ale hraběnky se podle mě chovají jinak.

Největším problémem se ukázalo převrhování kýble s vodou, zkoušeli jsme to různě za pomocí popruhu upevnit, ale snaha byla marná. Mia ve svém boxe měla držák na kýble, tak chtě nechtě musela svůj box opustit a přenechat ho Carmen. Ona naštěstí narozdíl od Carmen neměla snahu kýbl převrhovat. 

 

„Ale přeci nebude chudáček Mia v tom druhým boxe? 

To tedy nebude. Ve výběhu se už skamáradili, tak se jim propojí i boxy a budou spolu."  Řesení se ukázalo jako ideální.

Tedy, jak pro koho. Pro mě to znameno více kydání, protože Mia ve své časti měla na vykydání jen bobky a jeden roh, kdežto po spojení boxů jsem vlastně kydala boxy dva. Carmuš udělala bordel po celé ploše. Hlavní bylo, že obě kobylky byly spokojené.

Ustájení bylo vyřešeno, Carmuš se u nás rozkoukala, a tak nastal čas začít s tréninkem.

Jak jsem se zmínila vyše, Carmen měla obezitu, s prací se muselo začít opatrně. Začala jsem s ní chodit na krátké procházky po rovině, které jsem postupně prodlužovala. Po cca 2 měsících jsem se odhodlala s ní vyjít menší, ale delší kopeček k lesu. Carmen funěla jako lokomotiva. Postupem času se jí kondička zlepšovala a my jsme mohli podnikat delší a delší procházky.

Kromě procházek jsme pracovali na základním výcviku a překonávali strach z nejrůznějších bubáků. Carmen se totiž ukázala jako velký bubák, všeho se bála, lekala se, vše řešila, byla nervózní... zkrátka úplný opak Mii. 

 

Na začátku května 2013 jsme se přestěhovali do jiné stáje. 

Carmen se vrátila zpět do režimu 24/7. Tato změna ji prospěla a postupně se s ní začal stávat spolehlivý minishetík. Dále jsme pracovali na její kondičce a hlavně její psychice. 

 

Výsledkem mého snažení se stal rok 2014
Carmen absolvovala společně s Miou několik vystoupení, které zvládla naprosto s přehledem bez menšího zaváhání. Dalším mým testem, kterým se potvrdilo, že kráčíme po správné cestě bylo vožení jedné malé holčičky. Její maminka s ní chodila sama (beze mě) na procházky do lesa. Carmen nikdy předtím se mnou vozit děti v lese nebyla, přesto to zvládla perfektně.

Postupem času shodila svá nadbytečná kila, získala kondičku a její psychika se také srovnala.

 

Z malého černého káčátka se stala krásná černá dáma, my black beauty, my black love.

Dnes je tomu již 5 let, co s Carmuškou kráčíme po cestě životem společně. Jak tento příběh bude dál pokračovat, jaké budou další jeho kapitoly ukáže až čas.

Užívejte si společně strávené chvíle se svými miniponíky, objevujte jejich možnosti až se jednou ohlédnete jako já v tomto příběhu, uvidíte za sebou kus práce, kus toho, co jste společně dokázali, ač možná na začátku se vám to zdálo jako nemožné. VYTRVEJTE, stojí to za tsmiley

 

 

O Autorce
Jmenuji se Monika Štumpfová. Miluji miniponíky a jejich trénink a mým posláním je ukazovat lidem cestu, jak s nimi pracovat a užívat si společně strávené chvíle.
Další články od Moniky

Přidejte se k nám na Facebooku: