Můj příběh ve světě koní, 
aneb jak jsem se dostala k miniponíkům

Je krásné, když dnes přijedu do stáje a miniponíci hned, když mě vidí, tak na mě řehtají. Když si Carmen strká hlavu do ohlávky sama, protože se těší ven, když jdeme na jízdárnu a za 15 min se vracíme, protože náš cíl hodiny byl splněn a oni udělali vše napoprvé a na jedničku, když neřeší žádné bubáky v podobě aut, cyklistů a kol, ale i všemožného nepořádku poházeného v lese.

Sample media
Jmenuji se Monika Štumpfová
„Miluji miniponíky a jejich trénink a mým posláním je ukazovat lidem cestu, jak s nimi pracovat a užívat si společně strávené chvíle."

Ale jak je tomu dnes, tak tomu vždy tak nebylo... 
V roce 2008 jsem si koupila svého prvního koně - haflinga Norise. 
Během dvou týdnů z hvězdy, která všechno ví a všechno zná, jsem spadla na úplné dno.

 Můj sen o hodném, spolehlivém koni na vyjížďky, na kterém cválám po louce s větrem o závod, se začal rozpadat jako domeček z karet. 
Vyvrcholilo to tak, že jsme nebyli schopni pomalu ani sami přejít silnici. Na každou vyjížďku jsem jela v očekávání, zda mě sejme nebo ne. 
Místo relaxu a krásného pocitu z jízdy, jsem zažívala pocity strachu.

Řekla jsem si, takhle tedy ne a začala jsem pátrat po možnostech, jak se spolu dorozumět.

Na jaře roku 2009 jsem se dostala k horsemanshipu. Navštívila jsem několik kurzů jako divák. Doma jsem zkoušela metodou pokus – omyl, co jsem na kurzu viděla a měla napsané ve svých poznámkách. 
Nejvíce mě ovlivnila metoda Partnership Zuzky Prokopové.

K tomu jsem začala hledat drezurní systém výcviku, který by odpovídal mým představám a byl navazujícím článkem k partnershipu. Našla jsem školu Lehkosti Philippe Karla. Shodou okolností se nedaleko mého bydliště konaly kurzy s licentovanou trenérkou školy Lehkosti Sabine Mosen, tak jsem neváhala a stala se pravidelným diváckým účastníkem těchto kurzů.

Když jsme změnili náš dosavadní systém tréninku, jeho ustájení a management, vše začalo do sebe zapadat jako puzzle. Postupně se z něho stával spolehlivý kůň a já si začala naše společné chvíle a vyjížďky užívat.

Bohužel osud tomu chtěl jinak a v květnu 2011 Norďa nečekaně odcválal na věčně zelené pastviny. 
Bylo to pro mě hodně těžké období. Já skoro abstinent jsem v té době spala s flaškou u postele. A nejen spala, za týden byla prázdná.

V té době jsem na jednom kurzů se Zuzkou Prokopovou viděla minishetlanda Kešu, který mě naprosto okouzlil a volba byla jasná. 

Dám se na miniponíky


Moje cesta s nimi začala v listopadu 2011, kdy jsem se stala hrdou majitelkou 1,5 ročního hříbátka jménem Mia. Když jsem si ji přivezla, byla divoká a neochočená. Během pár týdnů, díky zkušenostem získaných s Norďou, se z ní stala spolehlivá parťačka pro všechny aktivity, které vymyslím. 

Druhou moji učitelkou se stala v září 2012 Carmen. Po jejím příjezdu k nám to byl takový bubák. Všeho se bála, vše řešila a dnes ji na vystoupení nerozhodí houkající hasičská tatra projíždějící kolem ní nebo střelba z děla.

A tak nastal čas sdílení 
Za tu dobu jsem se naučila opravdu hodně a na základě mých zkušeností vznikl tréninkový program pro minipony. 
Ne každý má čas a peníze jezdit po kurzech a seminářích, proto jsem se rozhodla o svůj tréninkový program podělit. 
v eBooku zdarma 7 tipů, jak využít minipony, se dozvíte, jak se svým miniponíkem můžete trávit čas a užívat si společné chvíle 
v tréninkových lekcích s vaším miniponym u vás ve stáji, kde vám můžu osobně předat své získané znalosti a zkušenosti
na mém Blogu,na kterém najdete spoustu zajímavých článků, inspirace a motivace do práce s miniponíky

Každý den s miniponíky je jiný a něčím jedinečný, pojďme si ho společně s nimi užít!

Your image